Celý život jsem vyrůstala jenom s mamkou. Samozřejmě jsem věděla, že mám tátu, znala jsem jeho jméno i jejich příběh, ale to bylo vše. Táta na mě sice platil alimenty, ale mezi námi nebyl žádný vztah, žádná snaha o kontakt, prostě nic. Jediné co jsem věděla, že má táta z druhého manželství syna, mého nevlastního bráchu Martina.

Před mnoha lety, zhruba tak, když mi bylo 15 nebo 16let, si mě Martin našel. Udělal to tenkrát tuším přes spolužáky.cz. Haha dneska je to opravdu velké retro. Od té doby jsme s bráchou byli tak nějak v neustálém kontaktu. Abych ale byla upřímná, byl to většinou brácha, který projevoval větší zájem o kontakt než já..

Když jsme vydali sbírku, bylo hodně lidí v šoku, protože málokdo věděl, co se u nás skutečně děje. A jedním z nich byl i můj brácha. Martin se neozval hned.. Sám mi říkal, že zůstal úplně v šoku. Ozval se mi až v neděli.. Situaci řešil se svojí maminkou a i když jsme se do té doby  fyzicky neviděli, oba přispěli nemalou částkou!  Abych byla upřímná, až tady, někde po 20ti letech, mi konečně došlo, že to ten můj brácha se mnou myslí fakt vážně, že jsem vlastně trubka, že ho tolik let zazdívám, ale on to se mnou díky bohu nikdy nevzdal! ❤️

Tady však Martinova iniciativa neskončila. Sbírku poslal ještě tátovi, i když sám si nebyl úplně jistý jaká bude jeho reakce. Já jsem o tom samozřejmě neměla ani tušení.. Na konec mi jen přišla zpráva podívej se na sbírku.. Když jsem sbírku otevřela, bylo tam o několik set tisíc víc.. Táta..

Tak a co teď? Bod číslo 1 konečně se sejít s bráchou! Bod číslo 2 nějak zpracovat, že mi táta anonymně poslal tak velkou částku.

Začnu u Martina.. Skutečně jsme se pár dní po ukončení sbírky dohodli a brácha za námi přijel do Trutnova. Vlastně ani nevím na co jsem tolik let čekala? Když jsem otevřela dveře a stál tam můj asi o 4 hlavy větší brácha, tak to do sebe prostě zapadlo 😊. Okamžitě jsme si sedli a konečně jsme se začali v rámci časových možností vídat pravidelně. Už si ani neumím představit, že by to bylo jinak.. 

Teď se vrátím ke sbírce a k anonymnímu daru mého otce. To, že mi poslala takovou částku mne opravdu velmi překvapilo. Přeci jen jsme si byli úplně cizí.. Ale i tak to začalo vyvolávat otázky. Proč to udělal? Měla bych ho kontaktovat? Chtěl by on kontaktovat mě? Na konec jsem usoudila, že jelikož poslal dar anonymně, asi o kontakt moc stát nebude.. I přes to jsem ale poprosila bráchu, aby mu za mě poděkoval a poprosila jsem ho o předání kontaktu na mě, kdyby třeba chtěl.. Hned druhý den mi zvoní telefon, neznámé číslo.. Nepřemýšlím, zvedám a hlasím Vinšálková prosííííím.. Ozvalo se.. ahoj Tady Břéťa.. šok..

Dobře.. volá mi táta po 38 letech.. Nebudu lhát, bylo to trapné. Já jsem děkovala, on říkal, že není za co.. No co si taky takhle po letech asi povídat, že? Každopádně to ve mě začalo cosi otevírat.. Nikdy jsem nad tátou nějak moc nepřemýšlela, vyrůstala jsem s mamkou a bylo to pro mě normální, ale toto samozřejmě vyvolalo otázky a taky zvědavost… 

Chvíli to trvalo, ale na konec jsem si musela přiznat, že bych ho vlastně ráda poznala.. Pořád tady ale byly výčitky vůči mamce, která to vzala na štěstí v pohodě a  tak nic nebránilo setkání.  Samozřejmě jsme si na setkání vzali bráchu, abychom měli takový štít, když by to už bylo moc divné.. Ale musím uznat, že to bylo na konec moc fajn. Celý život mám v sobě takový neklid a je velmi zvláštní sedět naproti člověku, se kterým máte podobné rysy a taky má ten váš známý neklid.. Ha tady je odpověď odkud já to mám 😀

Často se zamýšlím, jaké by to bylo, kdyby tato nemoc nepřišla do našeho života. Celá tato situace, tato zkušenost, není samozřejmě vůbec lehká. Na druhou stranu se mi otevírají možnosti, které by asi jinak nikdy nepřišly. Kdo taky dostane možnost dát si život do pořádku? Srovnat si priority, přehodnotit svoje názory a přesvědčení a hlavně si dovolit dělat věci podle svého… 

Kdyby se toto vše nestalo, nejsem si úplně jistá, jestli bych si bráchu takhle pustila do života a vlastně bych nikdy nepřišla na to, jak skvělé to je. Martin totiž dělá vše naprosto nezištně, jen proto, že jsem jeho ségra.. Tak že promiň bráško, že mi to tak trvalo ♥️

A táta? Pravděpodobně bychom se nikdy nepotkali. Já bych dál považovala za normální, že ho neznám a život by šel dál.. My se, ale naštěstí potkali. Neříkám, že je jednoduché, po tolika letech, navázat vztah, ale my alespoň dostali tu šanci a zbytek je už jen na nás. A já jsem za tu šanci moc vděčná. Člověk by měl vědět odkud pochází.. 

S rakovinou jsem si myslela, že můj život skončil.. Nyní to vnímám tak, že jsem dostala možnost otevřít jiné dveře, které by pravděpodobně zůstaly na vždy zavřené.. Děkuji! ♥️