První dny nebyly lehké.. Hned druhý den ráno, jsme dali Matýska do školky a my jsme začali hledat pomoc. Pomoc psychologa, googlili jsme, brečeli.. stále dokola. Byli jsme jako v mlze, jeli jen na autopilota. Brečeli jsme neustále. Já jsem měla potřebu naplánovat co bude až tady nebudu, jaký chci pohřeb, jak by měl Jára vychovávat Matýska atd.. Bylo velmi těžké o tom mluvit a možná i horší pro Járu to poslouchat, ale muselo to ven. 

Taky jsem někdy v tomto momentu přestala komunikovat s okolím. Nebyla jsem schopná s nikým mluvit, ani s mámou, s nikým. Vím, že nám lidi psali, volali, vím, že něco řešil Jára, ale já v tu dobu nemluvila s nikým. 

Naštěstí mě holky z práce objednali na terapii 🙏 na kterou jsem vůbec nechtěla jít, ale chtěla jsem mít od nich doslova pokoj a tak jsem šla. Adélka byla to nejlepší co mě mohlo potkat. Seděla jsem tam zhroucená, že umírám a Adélka na mě koukala a v klidu se mě zeptala, proč jsem se rozhodla zemřít?? Ale já jsem se nerozhodla, to mi řekli.. Kájko, víte, že to je jejich názor a vy můžete mít vlastní? Aha moment.. Já vlastně nemusím, můžu si to udělat po svém… A já si to tak udělám a hotovo!!!

Musím říct, že tento moment byl pro mě velmi zásadní, ale stále jsem nebyla schopná fungovat. Zabalili jsme si věci a odjeli jsme na pár dní pryč. Když jsem byla pryč, bylo snažší žít normálně.. Ani v této době jsem s nikým nekomunikovala. Nedokázala jsem to,

Po návratu domů mě čekala onkologie, kde jsem se dozvěděla jakou léčbu dostanu a taky jsem dostala antidepresiva, která jsem si nikdy nevzala. Po této návštěvě byl čas, začít zase normálně fungovat..

Někde v této době, jsem se rozhodla, že už se do práce nevrátím. Přišlo mi zbytečné trávit čas prací, když mám tak málo času.. Rozhodla jsem se tedy, že chci dělat už jen věci, které mě naplňují.

Stále to bylo ale jen plácání se ze strany na stranu.. Čekala nás dovolená, letěli jsme do Turecka a bylo to super, byl to zase útěk, jedině tam jsem se dokázala tvářit normálně a normálně žít. Po návratu, to zase padalo do stejných kolejí a tak jsem donutila Járu a odletěli jsme ještě do Bulharska. Byl to pro mě útěk, ale díky tomu jsem se mohla alespoň na chvíli tváři normálně. 

Někde ke koci léta svítá první naděje. Ozývá se mi kamarádka, její maminka má rakovinu plic, a dostávám kontakt na Jakuba, který se zabývá konopím. Ihned se s ním scházíme.  Kuba na nás působí jako ten ezo blázen, jak se o chvíli později vyjádřila moje kamarádka o mě 😀. Každopádně je velmi sympatický, má svůj vlastní příběh a v životě už viděl zázraky. .. Začínám užívat Fénixovy slzy a Jakub spolu s konopím už v našem životě zůstal.. Jen ty naše debaty, jsou už na trošku jiné úrovni a já tyto rozhovory mám moc ráda. 

Léto uteklo a vlastně, jak to bývá, se i z této situace stala rutina.. Vrátili se mi návštěvy na onkologii, léky, stresíky před každým vyšetřením.. Ale jedna věc se pomalu začala měnit a to jsem byla já!

Někdy v této době jsem si začala uvědomovat, že pokud nepřevezmu moc nad svým životem a zdravím, tak to daleko nedotáhnu. Teprve až když jsem dostala takový kopanec, jsem si uvědomila, jak skvělého mám muže, jak skvělý mám život, kolik lidí mám kolem sebe a taky, že žádná dovolená a ani nový svetr mi to nevynahradí!!! Snad ne moc pozdě….