Nazvala jsem tuto kapitolu meziprostor, protože tak nějak se teď cítím..  V meziprostoru a mezičase.. Blog se dostal do současnosti a já přemýšlím o čem napsat. Poslední vyšetření jsem měla v říjnu, další mne čeká v únoru, tak o čem psát? Žádné drama se nyní neděje… A přesně o tom to bude..

Po tom co jsem dostala v říjnu varování, jsem se rozhodla se do toho znovu pořádně opřít! A aniž bych si to nějak uvědomila, uběhlo několik týdnů, kdy jsem se zase pořádně položila do hledání dalších klinik, nových možností léčby, zázračných doplňků stravy a dalšího.. Tak nějak jsem se v čase vrátila na začátek, kdy jsem nežila, ale jen byla ponořená do googlu a hledala a hledala… Zase mě to smetlo..

Naštěstí nějak zafungovala sebereflexe a nebudu lhát také energetická medicína a řekla jsem si stop. Takhle nechci trávit svůj život! Vím, že dneska už jsou a na to lidi pomalu alergičtí, když ze všech stran jenom slyšíme, že musíme žít přítomným okamžikem, ale něco na tom bude..

V průběhu jednoho z mnoha energetických léčení jsem dostala pěkný wake up call..  Sandra mi vyprávěla příběh jedné ženy, která žije s metastázemi 20 let! Wau.. To dává naději..  Paní si ale nyní uvědomila, že nežije.. 20 let čeká až bude zdravá, aby mohla žít a mezi tím jí mezi prsty uteklo 20let! Přiznávám, že tato věta pro mě byla velký AHA moment.

Když k sobě budu naprosto upřímná, musím říct, že přesně tohle dělám já.. Lpím na výsledcích vyšetření, lpím na uzdravení.. Většinu času trávím tím, že si hledám možnosti co dál, hledám další přípravky na uzdravení, další terapie… A nějak jsem tom ztratila ten přítomný okamžik.. Když se nebudu dívat do minulosti, ale ani do budoucnosti, tak na ničem z toho nezáleží, protože právě teď a tady jsem zdravá.. Je mi fyzicky i psychicky dobře a mohu trávit čas se svými nejbližšími! Nechci promarnit už ani jeden den, nechci promarnit 20let….

Ono se to celé lehce řekne, žij přítomným okamžikem, ale není to vůbec jednoduché. Tak že můj nový cíl je soustředit se přesně na to.. Samozřejmě nepřestávám dělat žádné z věcí pro své fyzické tělo, dál pokračuji v terapiích, ale rozhodla jsem se, že se už dál nechci přizpůsobovat žádné diagnóze.. Chci žít tady a teď bez odkládání svých snů na to až budu zdravá. 

Tady ale vyvstává další otázka, co od života vlastně chci? Položte si otázku, že můžete přestat pracovat, ne na týden nebo dva.. Ale třeba na pořád.. Co by jste dělali? Ta svoboda je skvělá.. Opravdu mám možnosti dělat si co chci, co potřebuji.. Hodně číst, meditovat, cvičit no cokoliv vás napadne.. Nebudu lhát, je to super… Ale na jak dlouho? Poslední dobou nějak cítím, že mi v tom chybí to naplnění, dělat něco smysluplného, něco co mě bude naplňovat..

Tak že jsem si dala nový cíl.. Není to nyní uzdravení, nebo další honba za novou léčbou, ale je to najít to, co by dávalo mému životu smysl.. Dostala jsem tu obrovskou výhodu, že mohu dělat něco pro radost, ne pro peníze.. A řekněme si na rovinu, to se jen tak někomu nepoštěstí.

Díky tomu si uvědomuji, že není jednoduché to něco najít. Ano, jsou lidé, kteří v tom mají jasno, našli svojí vášeň, ale já mezi ně bohužel nepatřím. Díky tomu si i více uvědomuji, jak jsme v dnešní době přehlceni informacemi z venku a jak je  velmi těžké napojit se na to co je uvnitř..  Mě se tak nějak otevřela hostilelská péče, ale stále si dávám čas k naslouchání a ono mě to někam navede.. Nepochybuji! I cesta je cíl…..