Vím, že moc nepíšu. Měla jsem ambice sdílet své myšlenky pravidelně, třeba každý týden… ale jak to tak bývá — není čas, a někdy ani inspirace. Dneska jsem se ale probudila s chutí napsat pár řádků. Tak honem do toho, než přijdou první koledníci.

Velikonoce pro mě nikdy nepatřily k oblíbeným svátkům. Ten zvyk šlehat holky pomlázkou… no.. Ale letos to cítím jinak. Uvědomuju si zázrak jara — příroda se probouzí, všechno se zelená, sluníčko konečně hřeje. Možná to zní jako klišé. Možná je to i tím, že se mě letos tyhle věci dotýkají víc než dřív. Poprvé se těším, kdo nás přijde navštívit. Už pár let máme tradici, že za námi přijede kamarád z Prahy a s dalšími přáteli chodí na pomlázku. Vždycky jsem to brala jako nutné zlo. Ale letos? Letos jsme připravení — máme vajíčka, velikonoční cukroví — a hlavně.. já se opravdu těším. Je to krásné, že si kluci udělají čas a spojí to s velikonoční tradicí..

Dneska jsem se probudila s nostalgickou náladou a je to asi vidět i jak píšu.. Ale opravdu si začínám uvědomovat jak je důležité užít si každý den,,

I když se cítím fyzicky dobře, stále žiju ve stínu nemoci. Před časem jsem psala, že výsledky jsou velmi dobré, a trochu jsem si dovolila povolit. Výsledky jsou pořád fajn, ale já už tolik nepolevuji. Některé situace mě vrátily nohama na zem. Třeba smrt Aničky Slováčkové. Osobně jsem ji neznala, ale její příběh mě zasáhl víc, než jsem čekala. Mluvily jsme o tom i s těma mýma holkama a  všechny jsme se shodly, jak moc nás to zabolelo. Připomnělo mi to, že nic není samozřejmé. A že ne vždy to musí dopadnout dobře… Proto jsem se rozhodla po konzultaci s lékařem z Německa, pro další krok alternativní léčby — infuze dvakrát týdně. Zatím o tom nechci psát víc, ale slibuji, že až budou výsledky, podělím se.  Moje žíly už bohužel nejsou nic moc, tak že jediné řešení bylo zavedené PICCu..  I tady se ukázalo, jak skvělé lidi mám kolem sebe a kteří neváhali mi pomoc PICC zařídit.. Děkuji!

Do toho všeho přišel i nečekaný konflikt. Se Zuzkou. Rok jsme byly naladěné na stejné vlně, řešily jsme spolu všechno — dobré i zlé. A pak hádka. Několik dní jsme spolu nemluvily… Ale vlastně mi to hodně dalo.. . Ujasnila jsem si, co chci a co už nechci a hlavně jsem si dovolila udělat nějaké změny..  A Zuzka? Všechno jsme si vyříkaly. A jsem ráda. Nedovedu si představit, že by v mém životě už nebyla.

Tak nějak jsem se dlouho schovávala za nemoc, měla jsem pocit, že musím najít tu jednu velkou vášeň, nějaké „poslání“. A pak mi došlo, že vlastně nemusím nic. Že je spousta věcí, které mě naplňují a dělají mi radost…Konečně jsem se odhodlala a vyrazila na kurz pečení chleba, o kterém mluvím už rok, našla jsem si kurz keramiky,  navštívila jsem moje vysněné papoušky a  dokonce jsem našla odvahu pustit se do úprav našeho bytu. Všechno to jsou věci o kterých jsem jen mluvila, ale konečně jsem se rozhodla je taky uskutečnit. 

2 roky jsem se zabývala jen léčbou.. Léčbou, kterou bych ještě mohla zkusit, kam bych ještě mohla jet, co bych ještě mohla brát..  určitě mi to hodně pomohlo a stále pomáhá! Ale zároveň je čas vnímat i jiné věci okolo mě.. a že jich je.. Nevím, jaký mám napsaný osud. Jestli tady budu dalších pět let, nebo třeba padesát. Ale jedno vím jistě: chci, aby každý den stál za to.