V minulém příspěvku jsem slíbila, že se podělím o výsledky CT, a opět uplynulo 14 dní. Čas mi doslova proklouzává mezi prsty, ani nestíhám vnímat, jak rychle utíká.

Přiznám se, že několik dní před vyšetřením bylo opravdu náročných. V předchozím příspěvku jsem zmínila stagnaci a nechuť cokoliv sdílet – a tyto pocity mě provázely až do chvíle, kdy jsem výsledky konečně dostala do ruky.

Poprvé po téměř dvou letech jsem absolvovala CT vyšetření místo PET/CT. Musím přiznat, že ten rozdíl mě opravdu překvapil. Standardně jsem na vyšetření jela do Prahy, akorát na jiný pavilon téže nemocnice. U PET/CT jsem musela být o půl hodiny dříve kvůli přípravě, pak mi byla podána radioaktivní látka a musela jsem čekat hodinu v kabince, kde není dovoleno mít ani telefon. To byl pro mě vždy ten nejtěžší moment – izolace, opuštění… A vždy mě zaplavovaly otázky: Co tady vlastně dělám? Patřím sem?

Po hodině čekání se konečně jde na samotné vyšetření. Neumím odhadnout, jak dlouho trvá samotné ležení na lehátku, zatímco stroj provádí skenování, ale odhaduji to na cca 20 minut. Poté následovalo dalších 30 minut čekání v čekárně. Celkově tedy PET/CT zabere přibližně 2,5 hodiny. Uff. A k tomu všemu po vyšetření nesmíte dalších 24 hodin k dětem.. Paráda.

Po těchto zkušenostech jsem byla opravdu překvapená, když jsem dorazila na CT a celá procedura, včetně čekání, trvala asi 15 minut. 😀 Ano, byla to ohromná úleva, ale ani tady jsem se neubránila pocitu, že se mi to snad jenom zdá… Tohle snad nemůže být můj život.. Ale je… 

CT vyšetření bylo tedy rychlovka, a teď přichází ta zábavná část – čekání na výsledky.

To je vždycky stejné. A jinak tomu nebylo ani teď. Před vyšetřením, a dokonce i během něj, jsem byla velmi nervózní. Jakmile je po všem, nervozita postupně opadá, protože teď už to nejde změnit.

Vyšetření probíhalo ve čtvrtek odpoledne, takže nebylo jasné, jestli výsledky dorazí už v pátek, nebo až v pondělí. Nejsem zrovna nejtrpělivější člověk, takže jsem se rozhodla zkusit štěstí hned v druhý den. Plánovala jsem zavolat doktorovi po obědě, kolem 13. hodiny, kdy už nebude mít tolik pacientů. Dobře, přiznávám, že čekat až do jedné jsem nevydržela… Dobře, zkusím štěstí ve 12..  Nakonec jsem volala dokonce už v půl 11.. I to byl výkon! 😀

Telefon zvedla sestřička a oznámila mi, že výsledky už jsou, ale pan doktor má hodně práce, a tak mi zavolá zpátky. Paráda! Teď už jsem na čekání nemohla nic změnit. Pan doktor mi skutečně zavolal přesně ve 12.

Jakmile jsem vzala telefon, začalo mi být špatně. Chvíli se bavíme zdvořilostně, než se konečně dostaneme k tomu, co je vlastně důležité. Pan doktor je velmi milý a oznámí mi, že výsledky jsou dobré. Do podrobností nezabíhá, protože nemá čas, ale já už v tu chvíli vím: jsou dobré! A v ten okamžik veškerý stres opadá a já začínám brečet. Je to dobré. Úleva je tak obrovská, že ji nelze ani popsat. Prvním, komu volám, je Jára, který se neskutečně vyděsí, když mě slyší brečet. 😀 I pro něj je to velká úleva.

Než jsem se dostavila na kontrolu, uběhl celý týden. Sice už jsem věděla, že výsledky jsou v pořádku, ale víc jsem nevěděla a byla jsem velmi zvědavá, jestli se něco zlepšilo. Poslední vyšetření ukázalo hranici progrese, takže jsem byla ještě zvědavější.

A výsledky? Naprosto skvělé! Játra i uzliny jsou čisté, postižení skeletu je stabilní, ale dochází k drobným zlepšením. Jupííííí! 🤩

Poslední měsíce jsem se snažila dělat možné i nemožné a jsem opravdu ráda, že to byla správná cesta. 🙏 Děkuji za každý nový den, děkuji za každý nový začátek. A teď už jen nesmím na té cestě usnout…