Je mi 34 let a měla jsem rakovinu.. Jediné co mi to připomíná je chybějící prso, ale to se brzy změní.  Stále mi chybí pokora a ještě jsem se nenaučila poslouchat svoje tělo. Žene mě pouze touha vše co nejrychleji napravit a zapomenout.  Díky tomu velmi spěchám na plastiku prsu, hlavně ať už je vše zase na svém místě. Vybírám si doktora a jdeme na to.. Těším se.. Znovu opouštím Matýska a nastupuji do Motola na defakto rutinní zákrok. Moje tělo se brání, implantát nepřijímá a já musím na urgentní vyndání, skoro umírám.. Ani tehdy se nedostavila žádná pokora, ani tehdy jsem nepřijala varování a byla jsem pouze naštvaná, že teď musím čekat další rok, paráda. 

Tak čekáme.. Život plyne, jen to štěstí se nějak nedostavuje. Mám skvělého manžela, syna, rodinu, ale stále se necítím být naplněná, šťastná. 

Čas běží, přijde další operace prsu, tentokrát už úspěšná, přijde Covid, Matýsek jde do školky, já funguju jak to jde, ale to naplnění stále nikde… Jen ta rakovina jde za námi jako stín, stín toho z čeho jsem se neponaučila.

Matýsek nastoupí do školky a já si najdu práci na částečný úvazek. Práce sice není nějak extra zábavná, ale je tam super kolektiv a hlavně je to na pár hodin, tak že pro mě ideál. Život se scvrkne na práci, školku, ven a večeři. Někdy v této době prudím víc a víc… Něco mi chybí, ale co? Prudím Jardu, prudím své okolí… Znovu je tu otázka.. Mám Járu, Matýska, super práci… V té době hooodně nakupuji, tak že mám i hodně věcí, dovolené.. Jen to štěstí nikde! Začíná mi docházet, že to asi bude ve mě! Ha!

Na onkologii jezdím méně a méně. Nikoho z nás by nenapadlo, že by to mělo být jinak. Já jsem přeci ta silná, já jsem to všechno zvládla! 

Pomalu a jistě se blíží doba 5ti let, kdy bych teoreticky měla přestat brát léky. V duchu vím, že mě to malinko děsí, protože to je pro mě jakási berlička, ale na venek dělám hrdinu, že konečně budu mít klid, že jo. 

Na konec se konce braní léků nedočkám. U rakoviny se používá termín doba dožití 5ti let.. Pokud jste 5 let bez rakoviny, vyřadí vás ze systému a můžete se radovat. Já jsem se na konec dostala na hranici 4,5 roku… Chybělo mi poměrně málo času, ale hodně pokory…