Je mi 33 let, mám 6ti měsíční miminko a mám rakovinu…Chvíli mi trvá, než tento šok přejde… Každý asi zná scény z filmu, kdy se čas dramaticky zpomalí.. Tak přesně takhle se cítím.. Prošla jsem řadu vyšetření, tak nějak v mlze, spát dokážu pouze s Neurolem, k miminku vstává Jára.. Nefunguju! Dokola se mi v hlavě točí otázky proč já? Proč sakra zrovna já? Je mi pouze 33 let.. 

V pravou chvíli se mi dostala do života osoba, které měla svojí vlastní zkušenost s rakovinou a pomohla mi dostat se na onkologii do Prahy. Nikdy jí nepřestanu být vděčná. Sedím tam a čekám na první návštěvu. Připadám si divně, tam já přeci nepatřím… Tehdy ještě nebylo tolik mladých lidí, tak že vyčnívám.. Chci utéct, ale nejde to.. Matýsek zůstal ze dne na den s babičkami, kamarádkami, kdo byl zrovna po ruce, to mi na tom připadá nejhorší 🥺

Paní doktorka je mladá a celkem rázná, do dnes si pamatuji její slova.. No jooo, to nebude zase tak strašné, přijdete o prso, ale jinak to bude ok.. S trochou štěstí se vyhnete i chemoterapii.. Úleva!! Není to tak zlé. 

Do dvou týdnů už ležím u Apolináře a čekám až mi odeberou celý prs. Ani se nebojím, jen chci, aby ta mrcha byla už celá pryč. Je to fičák, jeden den nastoupím, druhý den operace a 3.den frčím domů a prso jaké bylo. Naštěstí to pro mě opravdu nic neznamenalo.. Důležité je, že je vše pryč. Jen nás čeká další čekání na konečnou biopsii. Zase prožijeme 2 týdny jako v mlze. Nejhorší na tom všem je, ta neschopnost postarat se o Matýska a ten pohled na to, jak chce jen tátu.. Ano, to on ho krmí, přebaluje, vstává k němu.. Ne já .. Srdce mám zlomené, ale stále se snažím se nezhroutit. Utečou 2 týdny a hurá směr Praha.. Konečně se dozvíme co bude dál.. Chemo? Nebo ne? Ani si neuvědomuji, jak špatně mi je… V té době jsem hubená, nebýt v této situaci, tak se raduju.. Životní váha 😀 No.. přijedeme do Prahy a ha výsledky nejsou, prostě nejsou, nejsou ani zlé, ani dobré, nejsou žádné a ve mě to vybublá a já se hroutím… Úplně.. Padám na dno..

Čekáme další týden.. Jára čeká a já přežívám. Za týden máme skvělé zprávy.. Málo agresivní, hormonálně dependentní nádor. Vyhnu se chemoterapii a čeká mě pouze zajišťovací hormonální léčba…

Je to za námi, život se může vrátit do normálu.. Rakovinu mi připomínají pouze pravidelné kontroly na onko a vlastně život jde dál, jakoby se nic nestalo… Akorát mi v tom tak nějak chyběla ta pokora, neviděla jsem to varování, ten vztyčený prst.. a zajela zpět do starých kolejí……