Abych se dostala k tomu, jak to všechno začalo, musím se vrátit hooodně zpátky.. Bylo to zhruba v roce 2016.  S Járou jsme spolu byli asi rok, tak že stále zamilovaní, velké plány.. Zlom nastal, když na tom  začal být můj milovaný děda velmi špatně. Bylo to pro nás všechny velmi náročné období. Denně jsem za ním  chodila i 3x  do nemocnice, ale bohužel…Na konec zemřel v lednu 2017 na rakovinu plic. Proběhlo rozloučení a další věci a já jsem o měsíc později zkolabovala.. Myslím, že někde tady se začal psát můj příběh… 

 Nevěděli jsme co se děje. Jára mě odvezl na pohotovost a skončila jsem na urgentní operaci, protože se mi otáčel vaječník. Po této operaci, jsem se dozvěděla, že jestli ještě chci mít děti, musím je mít hned a bohužel ne přirozenou cestou. Jára to nesl statečně, ale já jsem v sobě měla pochyby.. Je už ten správný čas? Chci už opravdu dítě? Nebyla jsem tenkrát vůbec vědomá, zvyklá rozhodnout se sama za sebe a svoje tělo.. Udělali jsme tedy co se čekalo, vybrali jsme si kliniku a začal náš „projekt“ budeme mít dítě. Na IVF jsme měli neskutečné štěstí. Při odběru vajíček se u mě podařilo odebrat pouze 3 vajíčka a z toho se jedno přestalo vyvíjet.. I přes to všechno jsem otěhotněla na první pokus, zázrak…

Už tehdy jsem přehlížela signály mého těla, které mi naznačovalo, že něco není úplně v pořádku a rozhodla jsem se mu naložit ještě trochu víc…

Těhotenství pro mě nebylo snadné. Cítila jsem se sama.. Měla jsem strachy, jak vše zvládnu, jak se o to malé postarám, budu ho mít ráda? Témata o kterých se nemluví.. Je přeci jasné, že ho budeš mít ráda.. Ale co kdyby?

Abych to zkrátila.. V únoru 2018 se nám narodil Matýsek. A mě spolu s porodem začala laktační psychóza. Opět téma, které je tabu. První měsíce pro nás byly velmi těžké. Hlavně pro Járu.. Ale i pro mě.. Nebudu lhát.. Spousta otázek, kdy se to zlomí, kde je ta neskutečná láska, co když to nepřijde… Ale jednoho dne to přišlo a už neodešlo 😊

Zažili jsme pár krásných měsíců, koupili si zahrádku a mysleli jsme si, že nejhorší je za námi. 

Září 2018! Začínám si všímat hnědého výtoku z pravé bradavky. Google radí hned vyrazit k doktorovi a tak skutečně vyrážím. Shodou náhod měla moje paní doktorka dovolenou, dobře, když už jsem se rozhodla, jdu tedy do nemocnice k zástupu. Pan doktor to vyhodnotí tak, že zbytečně plaším, pošle mě sice na ultrazvuk, ale ne do mama centra! Jdu tedy na vyšetření, kde se dozvím, že je vše ok a že mám jen pohmožděná prsa kojením a hormony.

Naštěstí mi něco říká, ať jdu raději ještě ke svojí paní doktorce. Ta naštěstí nelení a posílá mě ihned do mama centra. Mamograf, ultrazvuk a na konec nekonečné čekání. Měla jsem tehdy číslo 11. Když šlo na řadu číslo 10 a pak 12, 13, 14… Začala jsem tušit, že mě nevynechali jen tak náhodou. 

Dočkala jsem se, vcházím do ordinace a pan doktor mi říká, vypadá to na nález na 99% pozitivní. Pozitivní? Brečím.. Volám Járovi, jede za mnou z práce na kole, mamka venku jezdí s kočárem. Ještě to odpoledne se dělá biopsie a nás čekají 2 týdny čekání. Ani nevím jak je přečkáme.

Pomatuji si to jako dnes. Je středa.. Sedíme s holkami a s dětmi venku na zahrádce u cukrárny, ještě je teplo.. Telefon, volají mi z mama centra, jestli můžu přijít hned. Kontrolu jsem měla mít až v pátek, v tu chvíli vím, že je zle.. Volám Járovi, jede za námi. Přicházíme do mama centra a pomatuji si pouze jednu větu, máte rakovinu.. Brečím, brečí Jára, brečí Matýsek.. víc nevím, svět se zastavil…..