Dnes jsem měla v plánu dát na blog pouze kapitolu Oťukávání, tak aby příběh pokračoval a pomalu jsme se dostali až do současnosti, ale stala se dnes taková věc, která mi nedá a vlastně doufám, že vypsat se z ní, mi alespoň trochu pomůže.

Před nějakým časem, ne moc dlouhým, mě oslovila Zuzka ( ano ano brzy se o ní dozvíme víc ), že je v jejím okolí maminka dvou malých dětí a má Glioblastom grade IV a prognóza není nějak moc dobrá.  Zuzka mě poprosila, jestli by bylo možné zkusit sehnat Ivermectin, jestli by to třeba mohlo pomoci. Ano je to prostě už hop nebo trop. Každopádně Ivermectin se mi podařilo sehnat a této paní jsem ho poslala.  Hodně jsme pak se Zuzkou probíraly, co by se ještě dalo zkusit, jak pomoci..  Paní se podařilo udělat sbírku na Doniu, jednalo se s klinikou v zahraničí.. Bohužel mi dneska ráno Zuzka volala, že paní zemřela.. Dnes ráno.. Zůstaly po ní 2 kluci 3 a 6 let. Bylo to velmi rychlé a nečekané..

Vím, že těchto příběhů je spousty. Možná dokonce na denní bázi.. Ale mě se tento konkrétní případ velmi dotknul. Jasně.. Paní jsem osobně neznala, ale i tak mě to opravdu velmi zasáhlo. V kapitole Oťukávání píšu, jak se můj psychický stav celkem vyrovnal a dneska mám pocit, že jsem se vrátila na začátek.. Znovu se objevil strach, pochyby, panika.. 

Snažila jsem se tyto pocity přejít, rozum říká, není to tvůj příběh, ale i tak mě to velmi zasáhlo. Šli jsme s kluky ven na první sníh a já jsem se nesmyslně vytočila na Matýska a na konec to skončilo tak, že jsem odešla a hodinu chodila sama v lese, volala se Zuzkou a snažila se utřídit si myšlenky.

Psychika v této nemoci hraje velmi výraznou roli, je to možná ten nejdůležitější aspekt a i když si to plně uvědomuji, není vždy lehké se udržet. 

Chtěla jsem tento příběh sdílet i proto, že ať už řešíte cokoliv, je naprosto normální, nebýt někdy v pohodě. Důležité však je, uvědomit si to, zvednout se a jít dál…. A já si to uvědomuji, jdu si dát meditaci a věřím, že zítra už to bude zase s úsměvem.