Je mi 38 let, zajišťovací léčbu beru 4,5 roku.. Ještě pár měsíců a koneeeeec 🙂 A žili šťastně až do smrti…. Tak přesně takhle se to nestalo… Na běžné kontrole na onkologii někdy v dubnu 2023, se mi nečekaně zvýšily onko markery. Pamatuji si to jako včera.. Volám na onkologii a říkám, jak ta krev pane doktore, vše ok? No vlastně ne.. Malinko nám to tady vyrostlo, pro jistotu vás pošlu na mamograf a ultrazvuk. Brečím, volám Járovi a stále brečím. Volám do mama centra, kde mě naštěstí znají a dávají mi termín již za dva dny. Během těch dvou dnů, jsem si nahmatala neskutečně hodně uzlin, bulek a nevím čeho.. Panika… Dočkala jsem se a jdeme na to, Jára jde se mnou. Shodou náhod je tam stejný doktor jako téměř před 5ti lety a znovu je to on, který mi říká, že se rakovina pravděpodobně vrátila. Není si samozřejmě jistý, ale vzhledem k anamnéze, si myslí, že ano. Biopsii mi tentokrát nedělá, netroufne si, uzlina je velmi hluboko…. Brečím, brečíme oba.. Je to jiné, už víme co to obnáší, že je to horší a co se může stát. 

Stále ještě existuje naděje, že je to jen špatná uzlina.. Na biopsii jedu do Prahy a výsledky ukazují, že se skutečně jedná o rakovinu. Stále ale ve mě žije maličká naděje, že jsou to jen uzliny, což by znamenalo operaci, ozáření a byl by klid. Musíme ale čekat na vyšetření PET/CT.

Mezi tím jedu do Londýna. Můj milovaný Londýn. Tam jsem schopná zapomenout na vše a na chvíli dělat, že se to vlastně neděje. Hned po příletu je zpátky realita a s tím i vyšetření PET/CT.

Na toto vyšetření jsem šla poprvé. Není to strašné, je to spíš náročné na psychiku.. Pustí do vás radioaktivní látku a zavřou vás a vy sedíte a čekáte, v hlavě hromady scénářů. 

Nevím ani jak dlouho jsme čekali na výsledky, ale myslím, že maximálně 2 dny. Den, kdy jsme čekali na zavolání pana doktora, byl snad nejhorší den v mém životě. Nervy, stres, panika, záchvaty úzkosti.. Nedá se to ani popsat. Jára to na konec nevydržel a doktorovi volal sám, doslova ho prosil, aby nám to už řekl, že mě je úplně fyzicky špatně. To co nám řekl, předčilo všechny naše představy….

Máte metastázy jater, kostí, uzlin.. ptám se kolik mám času, řekl 5-10let. Pokládám telefon a křičím, prostě křičím.. nebrečím, jen křičím… Na konec brečíme oba. Nejhorší chvíle našeho života.

Musí přijet máma aby pohlídala Matýska. Netuší co se děje, na nic se neptá.. Evidentně i tak malé dítě vycítí, kdy má mlčet a být hodné… Já nejsem schopná mluvit, brečím stále, nejsem schopná pochopit co se právě stalo….

Nějak na autopilota se nám podaří uspat Matýska a my se celou noc jen držíme a brečíme…V tu chvíli jsem ztratila úplně vše a myslela jsem si, že už nikdy nedokážu fungovat alespoň trošku normálně….